VIKTOR KALABIS - hudební skladatel

Viktor Kalabis studoval skladbu na Pražské konzervatoři u Emila Hlobila a na AMU u Jaroslava Řídkého a současně hudební vědu a filozofii na UK. Titul PhDr. mu však byl přiznán až v roce 1991 po pádu komunistické vlády. Působil jako redaktor a hudební režisér v Československém rozhlase (1953-72). Od roku 1972 se věnuje výlučně komponování. Hudební kvalita jeho skladeb spolu s filozoficky meditativní hloubkou zajistily Kalabisově tvorbě velmi brzy výrazný ohlas doma i v zahraničí. V roce 1967 byl vyznamenán Cenou československé hudební kritiky a v roce 1969 státní cenou. Jeho II. symfonie (Sinfonia pacis) patří od šedesátých let k nejhranějším soudobým českým symfonickým skladbám. Cembalový koncert zazněl v řadě významných koncertních síních světa.

Mnohé skladby vytvořil na objednávku: Koncert pro orchestr pro Českou filharmonii, 4. symfonie pro Staatskapelle Dresden, Canticum canticorum pro Gächinger Kantorei, 2. houslový koncert pro Josefa Suka, Klavírní koncert č. 1 a Cembalový pro manželku Zuzanu Růžičkovou. Pět romantických písní o lásce zkomponoval pro Terezii Csaibókovou a Maďarskou národní filharmonii, Čtyři obrazy pro Johna Soluma, Dialogy pro Jánose Starkera. Převážnou část tvorby Viktora Kalabise tvoří hudba symfonická, koncertantní a komorní, ale významné jsou i jeho vokální díla: kantáta Canticum Canticorum, komorní kantáta Vojna, cykly písní a sborová tvorba. Bajka pro komorní orchestr je určena ke scénickému provedení stejně jako dvoudílný balet Dva světy, inspirovaný známou knížkou L. Carolla "Alenka v říši divů", jehož videozáznam získal v USA roku 1993 cenu "Parents´ Choice Award".

Svoji skladatelskou životní dráhu charakterizuje takto: "Předmětem mého celoživotního zájmu je tzv. vážná hudba, zvláště pak symfonická, komorní i vokální. Je to překrásný obor, který zvláště co do popularity zasahuje jen zcela nepatrnou část obyvatelstva, protože přeci jen leccos předem předpokládá. Inteligenci a citlivé srdce. Nevím, nevím, jestli ještě dnes můžeme směle prohlásit, že je v hudbě život Čechů, jak kdysi prohlásil Bedřich Smetana, nebo Co Čech - to muzikant". Zařadili jsme se trochu někam jinam. Snad "Co Čech - to hokejista nebo fotbalista". A přesto si myslím, že bychom tu vážnou hudbu, která je v tom národním organizmu byť jen jakýmsi stopovým prvkem, jak my se ženou říkáme, neměli zcela vyloučit z našeho zájmu, protože přináší hodnoty daleko hlubší a trvalejší než hudba spotřební, kterou nás naše média tak nadbytečně zásobují. Proto se těším na setkání s žižkovským publikem, abychom mohli i o tom porozprávět."